obec Holstejnnase i jine lokalityfotogalerie

Podhradní ponor


Moravský speleologický klub navázal na práce prováděné Holštejnskou výzkumnou skupinou obce Holštejn. Povolení pro průzkum a výzkum jeskyní bylo HVS obce Holštejn vydáno v roce 1993. Pro postupný útlum činnosti v posledních letech, zejména díky zaneprázdněnosti na jiných lokalitách, bylo v roce 2004 výborem MSK rozhodnuto nepokračovat ve výzkumu a lokalitě se věnovat pouze v rámci ochranářského dohledu a údržby. Obě jeskyně jsou fyzicky propojeny a proto jsou popisovány jako jeskynní systém. - Jeskyně s evidenčním číslem 528 - Podhradní ponor, je nazývaná též Malá Rasovna (Knies 1909) a byla též evidována jako závrt č. 69 (Ryšavý 1956) či jeskyně 6A (Moučka 1972) -Jeskyně s evidenčním číslem 528/I/A - Propast nad Podhradním ponorem. Uvedena také jako jeskyně č. 6B - U Podhradního ponoru (Moučka 1972).

Lokalita se nachází ve východním svahu terasy, která tvoří plošinu před skaliskem Hladomornou a přechází v polní trať zvanou "Na městečku". Ústí Podhradního ponoru leží na pravé straně mlýnské strouhy vedoucí od Dolního mlýna k řečišti Bílé vody. Vchod do Propasti nad Podhradním ponorem leží o 12m výše a je situován u východní paty skaliska zvaného Mamut, v malé depresi tvořené pokleslými vápencovými bloky. Obě jeskyně lze označit jako jeskyně gravitační, jelikož zastoupení klasických korozně erozních chodeb obklopených masivní horninou je nepodstatné. Existující prostory vznikly zřícením vápencových bloků a suti na místě porušené stability u okraje relativně pevného skalního masivu. V hlubší části jeskyně (Dóm děsu), jsou patrné plochy podle kterých došlo k řícení. Destrukce masivu zde byla dosti rozsáhlá. U Podhradního ponoru lze mluvit o funkci ponorové, jelikož v nižších partiích existuje periodický přítok vody související s řečištěm potoka Bílá voda a za vysokých až extrémně vysokých stavů proniká potok do jeskyně přímo vchodovými partiemi a okolní sutí. Morfologie terénu nad lokalitami i v jejich okolí ukazuje, že prostor je také tvořen rozměrnými bloky a balvany. V minulosti vznikaly na poli nad lokalitami různě hluboké deprese, které byly vědomě zaváženy a zarovnávány. Zajímavá terénní deprese se nachází cca 50m severně od Podhradního ponoru. V podstatě se jedná o hluboký závrt situovaný do svahu terasy. Patrně jde o podobnou situaci jako u Podhradního ponoru, tedy o místo kudy za vyšších vodních stavů pronikala voda do volných prostor v blokové suti a dále snad k Hladomorně a Staré Rasovně. Morfologie podzemních prostor působí ne zrovna příjemným dojmem neboť naprostá většina chodeb je tvořena prostorami mezi zaklíněnými a více či méně labilními bloky. Místy je patrné relativně mladé rozpukání bloků a opady kamenů z vyšších poloh. Na stěnách jsou místy vytvořeny korozní rýhy, facety a další zajímavé tvary. Díky velkým rozměrům jednotlivých vápencových bloků a vhodné orientaci byl v centrální části jeskyně umožněn vznik horizontálně i vertikálně rozsáhlé prostory tzv. Dómu děsu. Výše položené prostory jsou menší, což je způsobeno jednak rozměry bloků a také mírou zaplnění sedimenty

Základní nadmořské výšky lokality - vstup do Podhradního ponoru: 451m n.m. - dno Dómu děsu: 415m n.m. Absolutní dno: 411m n.m. - vstup do Propasti nad Podhradním ponorem: 462m n. m. - Denivelace: 50m. Délka: 250m Historie průzkumu Podhradního ponoru a Propasti nad Podhradním ponorem není tak pestrá jako je tomu u jiných lokalit, přesto je zajímavá. Samotný Podhradní ponor je jistě znám odnepaměti avšak prostory skryté v jeho útrobách čekaly dlouho na objevení. Během středověkého osídlení Holštejnského údolí bylo toto místo jistě známé a nelze vyloučit že již tehdy bylo zvědavými obyvateli prozkoumáno. Také vzhledem k existenci Dolního mlýna se dá téměř s jistotou říci, že zde určitý průzkum proběhl. Nedá se vyloučit ani teorie o tom že suťové pole bylo vápeníky a místními obyvateli využíváno k lámání kamene. O tehdejší podobě Podhradního ponoru a jeho okolí však můžeme vést pouhé dohady. Tak jako v počátcích, i průběhu krasového výzkumu v Holštejnském údolí byly tyto lokality spíše stranou zájmu a v literatuře nejsou průzkumy dostatečně popsány. Nejvíce se jim věnuje K. Absolon, který si také uvědomuje důležitost této lokality pro genetickou a speleologickou situaci na Holštejně. Objevný nápis na stěně Dómu děsu udává datum 11.11.1934. V Propasti nad Podhradním ponorem prováděl průzkum F. Kala jehož výsledky nebyly publikovány (Moučka 1972). Dále zde působili členové holštejnské speleologické skupiny za jejichž působení bylo nalezeno spojení Dómu I s Podhradním ponorem a jeskyně byla v roce 1968 zmapována. Za účelem nalezení pokračování jeskyně pak byly v následujících letech prováděny různé fyzické práce. Ty probíhaly zejména ve spodních partiích lokality kde dochází často k zatopení povodňovými vodami a jejich delší stagnaci. To a jiné nepříjemné skutečnosti vedly k utlumení průzkumu na této lokalitě. K obnovení průzkumné činnosti zde pak dochází až s vydáním povolení pro HVS obce Holštejn v roce 1993.

Co se týká minerálních výplní jeskyně, pak speleotémy nejsou téměř vůbec vyvinuty, což je způsobeno charakterem a polohou prostor a klimatickými i hydrologickými podmínkami. Pokud zde existovala krápníková výzdoba pak byla během probíhajících procesů (řícení, eroze) zcela zničena. V průběhu sondážních prací nebyly v sedimentech nalezeny žádné sintrové úlomky. Paleontologicky ani archeologicky není jeskyně příliš významná. To však neznamená, že se zde nemohou vyskytovat zajímavé nálezy. Pravděpodobnost výskytu např. kosterních pozůstatků pleistocénních zvířat není malá uvážíme-li že za Hladomornou se nachází významný profil pleistocénními sedimenty s těmito nálezy a tytéž jistě vyplňují některé dutiny v popisované lokalitě. V jeskyni byly nalezeny kostry evidentně recentních druhů, patřící hlodavcům, čelist z prasete a kost z krávy. Archeologické artefakty nebyly nalezeny. I jejich výskyt je v některých částech jeskyně pravděpodobný vzhledem k poloze středověké osady, která se nacházela v blízkosti lokality. V sedimentární výplni jeskyně jsou zastoupeny dvě dominantní složky. Jednak autochtonní kterou představují produkty řícení a alochtonní tvořená fluviálními sedimenty. Bloková suť a balvany mají většinou velké rozměry což umožňuje existenci dutin. Centrální část jeskyně označovaná souhrnně jako Dóm Děsu se již nachází u okraje pevného skalního tělesa a odlomené bloky jsou také větší. Tektonické predispozice na nichž došlo k řícení jsou v této části dobře patrné. Tíha nadložních bloků působí na mnoha místech rozpraskání a drcení kontaktní horniny. Fluviální sedimenty vyplňující jeskyni mají různý charakter. Nejvíce jsou zastoupeny písčité štěrky a drobně až středně zrnité štěrky. Zrnitost se mění v závislosti na poloze v jeskyni. V partiích bližších povrchu se nacházejí i hrubě zrnité štěrky. Místy tyto sedimenty postrádají písčitou složku vyplňující dutiny mezi valouny v důsledku vyplavení vodou.Ve spodních částech jeskyně se nacházejí spíše drobně zrnité písčité štěrky a písky. Zde se již dají relativně dobře pozorovat texturní znaky.Co se týká horninového složení klastů pak naprosto převládají kulmské břidlice a droby následovány vápenci a silicity odpovídající tzv. "sluňákům". Hydrologickou funkci jeskyně a její vývoj lze velmi zjednodušeně rozdělit do tří fází. Do první fáze patří velmi dlouhé období spjaté se samotným vznikem Holštejnského údolí a jde tedy spíše o paleohydrografické souvislosti. Výraznější vývoj zde mohl proběhnout až s poklesem erozní báze a tedy se vznikem nejhlubší, západní části údolí se skalním dnem ve výšce 410 m. n. m. Nelze vyloučit možnost, že zde výrazně působily také vody přitékající z Lipoveckého žlebu. Během období kdy bylo Holštejnské údolí postupně zaplňováno sedimenty a opětovně vyklízeno (Kadlec 1996) byla jeskyně několikrát vyřazena z činnosti a znovu "exhumována". Její podoba byla samozřejmě zcela jiná než dnes, kdy se dostáváme pouze do okrajové části postižené řícením. Jako druhou fázi je možné označit období, kdy byla obnovena funkce ponoru a došlo k vyklizení sedimentů. V souvislosti s obnovením funkce jeskyně a dalším narušením došlo ke kolapsu skalního masivu podél tektonické linie. Třetí fáze představuje více méně současnost. Bílá voda i Lipovecký potok jsou pohlcovány v oblasti Nové Rasovny a Podhradní ponor plní funkci povodňového ponoru. Kolem jeskyně je později vybudováno koryto plnící funkci mlýnské odvodňovací strouhy. Podhradní ponor je aktivní pouze periodicky a to v závislosti na průtoku vody v řečišti Bílé vody u Hladomorny. Přítok vody do jeskyně byl lokalizován v roce 1971. Tvoří ho malý vodopád přitékající ze závalu pod východní stěnou Dómu děsu. Dno jeskyně bývá zaplavováno a kolísání hladiny je značně nejednotné. Několikrát byla pozorována situace kdy celé vodní těleso zmizelo během několika nejbližších dnů po inundaci a naopak - hladina vícekrát zůstala téměř beze změn po delší dobu. Hladina vody dosahuje i výšky 429m. n. m. Během výzkumných prací se nepodařilo lokalizovat místo kudy odtéká významnější část vod. Teoretickou úvahou, ale i na základě poznání lokality je možné odtok nasměrovat přímo pod jeskyni Hladomornu a dále ke Staré Rasovně nebo více na SZ do prostoru mezi Hladomornou a závrtem č. 68, což je pravděpodobnější.

Jeskynní systém Podhradní ponor / Propast nad Podhradním ponorem lze z klimatologického hlediska zařadit k jeskyním dynamickým. Je to dáno jak polohami samotných vstupů do jeskyní tak ostatními komunikacemi s okolním prostředím, které jsou tvořeny mezerami mezi balvany v prostoru suťového pole. Zejména v sestupné části Podhradního ponoru, po spojnici s Propastí nad Podhradním ponorem a v jejím průběhu dochází k výraznému proudění vzduchu. Ve vstupních partiích Podhradního ponoru kudy je v zimě nasáván studený vzduch se tvoří ledová výzdoba zasahující za vhodných podmínek i hluboko do jeskyně. Z Propasti nad Podhradním ponorem a dalších míst (závrt u Hladomorny) pak vyvěrá ohřátý vzduch na povrch, kde při sněhové pokrývce tvoří tzv. mastné fleky. V letním období není pohyb vzduchu příliš výrazný. Zajímavou lokalitou, jak z pohledu proudění vzduchu tak z umístění, je jeskyně s pracovním názvem "Mastný flek", severně od Podhradního ponoru. V zimních měsících zde dochází k výronům teplejšího vzduchu nezávisle na Podhradním ponoru. Provedené kouřové pokusy souvislost také nepotvrdily. Dá se tedy předpokládat že na S od systému existují paralelní prostory. Ačkoliv lokalita není díky charakteristickým klimatickým a hydrologickým podmínkám příliš vhodná k přezimování netopýrů, jsou zde evidovány jejich výskyty. Během výzkumné činnosti zde byl pozorován netopýr velký (Myotis myotis), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) a netopýr černý (Barbastella barbastellus). V partiích blízkých povrchu byl zjištěn výskyt brouků, zejména střevlíkovitých (Carabidae). Vyskytuje se zde také motýl Píïalka jeskynní (Triphosa dubitata) a pavouci rodu Meta. Během výzkumné činnosti nebylo bohužel dosaženo předpokládaných volných prostor. Nebezpečí pohybu labilních zborů balvanů a časté zatopení pracovišť vedlo k postupnému omezení pracovní činnosti. Přesto zde existuje reálná šance na průnik do navazujících jeskyní. Jako nejlepší se jeví pokus o průnik západní stranou Dómu děsu nebo ze severně položeného "Mastného fleku". Z pohledu bezpečnosti není jeskyně vhodně zajištěna proti průniku neoprávněných osob. Vzhledem k charakteru lokality zde hrozí reálné riziko zranění.

Literatura:

Knies J. (1909): Punkva a její krasové přítoky. Knihovna Čs. spol. zeměpisné, 15, 129 - 181.

Kadlec J. (1996): Holštejnské údolí v Moravském krasu.-v Zatloukal R. ed. Speleologie na Holštejnsku. Knihovna čSS. 28, 7 - 12, Praha.

Moučka J. (1972): Příspěvek k registraci jeskyní v Suchém žlebu v Moravském krasu. Speleologický věstník 1, 20 - 33, Brno.

Ryšavý P. (1956): Suchý žleb v Moravském krasu a jeho jeskyně. Československý kras 8-9, 2-72.